Každý ze sourozenců nám podává vhled do svého života před její smrtí a poté, co se museli sami postavit na vlastní nohy. Nesmíme zapomínat ani na nešťastného otce, který v manželce našel anděla a její utrpení ho doslova týralo. Musel být však silný – vychovávat sedm dětí nebylo v době hospodářské krize, k níž došlo kvůli krachu na burze, vůbec snadné. Rodina obývá farmu s hospodářskými zvířaty a rozsáhlými poli. Je však období, kdy člověk přetáčí každou korunu v ruce třikrát. Celá země se potýká s vysokou nezaměstnaností a farma se den po dni propadá do ztráty. Nic naplat, musí ji postupně rozprodat doslova za pár „šupů“.

Roky plynou a vazby se víceméně zpřetrhávají. Mladší sourozenci odchází z usedlosti do větších měst za studiem, prací i novým životem. Zakládají rodiny. Chlapci navíc narukují do války, kterou opět každý z nich prožije jinak a každý z nich si z ní také odnáší jiné šrámy po těle i na duši. Na usedlosti zůstává nejstarší z dětí – Wendy. Stará se o churavého otce, kterému už síly na hospodářství přestávají stačit. Samotné Wendy je vlastně ta, které své mladší sourozence vychovala. Proto jejich vylétnutí z hnízda prožívá jako opravdová zlomená matka. Rodinu se snaží všemožně stmelit, ale někteří členové se starého života straní. Kvůli péči o ostatní navíc úplně rezignovala na osobní život.
 

„Člověk si může myslet, cítit a domnívat se, ale jistota, to je něco úplně jiného. Jistota je sebeklam, blažená nevědomost.“ – citace z knihy, str. 125 –
 

V románu dochází mezi kapitolami ke střídání současnosti s nedávnou minulostí pro dramatičtější ráz příběhu. Matku dětí poznáváme až ke konci vyprávění a nejedno oko zůstane suché. Najednou je nám jasné, proč poslední léta strávila mimo dosah ostatních, zavřená v temné světnici. Z ničeho nic má najednou příběh nesmírnou hloubku. Dochází nám, že každá rodina má svoje bolístky. Někdy jsou vidět, jindy jsou okolí skryté. Někdy má každý z členů rodiny svoje vlastní problémy, o kterých nemusí mít ponětí ani zbytek rodiny. Jak smutné… Dojde nám, jak je jedna rodina „bezvýznamná“ v roli celosvětové populace. O to důležitější je držet rodinná pouta pevně a důsledně a neporušovat je hloupostmi, vědět, že NAŠE rodina je tu pro nás, ochotná pomoci nám za všech okolností. Musí se však umět komunikovat, sdílet mezi sebou pocity, emoce, bolesti, ztráty, ale hlavně – LÁSKU.
 

„Pravda nakonec stejně s jistotou prorazí na povrch, bude pálit jako plamen a nenechá se už ani na vteřinu umlčet. Pravda si nakonec vždycky najde cestu ven.“

– citace z knihy, str. 216 –
 

Proč se před vlastní krví uzavírat? Často proto, že nechceme ostatní obtěžovat našimi problémy, vždyť mají jistě svých vlastních dost, nebo se můžeme stydět odhalit svoje nitro a nabídnout ho ostatním s vědomím vlastního selhání. Pravda je někdy natolik bolestivá a ohlušující, že je lepší se jí vyvarovat.

Sedmihlas je příběhem plný výčitek, zmaru a obelhávání. Avšak kniha může pomoci podobně „neforemným“ rodinám, které netuší, jak uchopit dříve narušené rodinné vazby, najít zase společnou řeč a cestu. Může nabídnout lék k zahojení starých ran. Vše je jen na nás…


Autor: Denisa Šimíčková