Už u autorčiny první knihy s netradičním názvem Kočičí kožich a velbloud u Velké čínské zdi jsem se mohla doslova potrhnout smíchy. Nejinak je tomu i u zážitků z pobytu v Jižní Koreji, které líčí v Korejských haluškách. Právě do této exotické země se vydala nějakou dobu žít. Ale pozor, vzala s sebou manžela i dvouletou holčičku. To už chce sakra odvahu. Ta Dominice (potažmo celé její rodině) ani v nejmenším nechybí.

V krátkých kapitolách autorka zabrouzdá do každodenního života místních obyvatel a nastíní nám, jaké jsou jejich běžné zvyky a obyčeje. Sama ráda cestuji a poznávám cizí kraje, kulturu i místní lidi, ale betonová Korea plná světélkujících reklamních nápisů, kde největším luxusem je prostor, mě osobně pro návštěvu vůbec nenadchla. Jsem však ráda, že jsem se dozvěděla plno nových, zajímavých a udivujících informací o této exotické zemi. Tak například, Korejci milují kartonové krabice. Jejich všestranné využití mají opravdu propracované do nejmenších detailů. Zároveň jsou posedlí plastem, jež je všudypřítomný a dodržují až nepřirozeně pevné zásady – ve všem! Jejich smysl pro pořádek, pravidla, povinnosti a zákazy mě popravdě vyděsil! A líčení průběhu korejské zimy mě dostatečně vystrašilo na to se do tohoto „podivného“ státu vydat. Ne a ne, tohle by byla moje smrt 😊. A taky moje babička by zcela jednoznačně utrpěla infarkt, kdyby navštívila místní mši v kostele. Poslední kapkou pro mne byla informace o hovínkových psech. Na druhou stranu jsem konečně pochopila oblíbenost, a hlavně smysluplnost vyhřívaných záchodových prkének, jež se mohou zdát jako zbytečný moderní výdobytek, nicméně jsem pochopila, že v Koreji jsou naprostou nutností.

Jako by Dominika psala o návštěvě Marsu. Přesně takový pocit jsem při čtení měla! Šokovalo mě snad vše, co bylo v knize popsáno, ale roztírat šlehačku na chleba, přidávat ji do špaget, nebo s ní zdobit vršek piva, to už pro mne byly opravdu nesmyslné experimenty :-D.

České vydání je doplněno o skvělé ilustrace Michaely Ahonen, čehož si velice cením, protože fotografie, anebo ilustrace, tento typ literatury vždy ještě více obzvláštní a čtenáři přiblíží.

Co říci na závěr? Naprosto boží a jedinečné čtení! … Jo, a dostala jsem chuť na poctivý rámen.


Autor: Denisa Šimíčková